Ruční výroba malovaného porcelánu inspirovaná japonskými kaligrafiemi. S touto větou se vaše oči mohly setkat při návštěvě našeho profilu na Instagramu. Pokud ne, zavítejte tam. Do políčka s lupou napište @keramika.krak (nebo klikněte rovnou tady, viďte) a mrkněte, kdo vlastně jsme a co děláme. Třeba (čtěte určitě) se vám naše tvorba zalíbí. A teď zpět k té záhadné větičce. Ona totiž přesto, že je poměrně krátká a jednoduchá, leccos vysvětluje a definuje nás dva a hlavně to, co našemu společnému životu dává smysl.
Jsme Martina a Ľubomír. Jsme dvojice umělců a kreativců pracující s kouzelnou věcí zvanou porcelán. Máme malou, ale rozkošnou dílničku na pražském Smíchově, v jejíchž útrobách se k životu probouzejí všechna naše díla. Tvoříme pospolu, ale zároveň tak trochu každý sám. Pod našima rukama vznikají hrníčky a pohárky nejrůznějších objemů a velikostí, misky, vázy na čerstvé květiny, vánoční baňky, které jsou voňavému stromečku tou nejkouzelnější ozdobou, i dokonce něco tak nevšedního jako nábytkové úchytky. Mimo to u nás můžete spatřit i slušivé šperky z porcelánu. Ty jsou doménou Martiny. Všechny tyto kousky spadají pod značku Křak – značku, která propojuje umění s vášní pro tradiční japonskou kulturu. Naši práci definuje ruční tvorba a kaligrafická malba i těch nejjemnějších motivů schovaná pod glazurou. Malůvky reflektují kulturu české domoviny a Japonska, jež mají mnoho společného. Příběh Křaku vlastně začal právě tam, v duši země vycházejícího slunce.
Celé to byla jedna velká náhoda
Japonsko tehdy hostilo 11. ročník mezinárodní výstavy; International Ceramics Festival MINO. Jednalo se monumentální událost, která má ve světě velké jméno, a my toho chtěli být součástí. Podali jsme přihlášku, opatřili si letenky a vyrazili. Nic víc, nic míň. Prostě jsme nic neplánovali. Jediné, co jsme chtěli, bylo zažít Japonsko. Říká se, že ty nejlepší věci se člověku přihodí právě tehdy, když je nečeká a nejde jim přímo naproti. Není to jen prachsprosté klišé. Ono to tak opravdu je. A nám můžete věřit, jelikož jsme z toho všeho vedle ještě teď, řadu let poté. Vůbec první šok přišel, jakmile letadlo usedlo na zem. Otevřela se nám pusa a zůstala tak po celou dobu, spadla až po příletu domů. Čekali jsme hodně. I to hodně má ale své hranice, alespoň v takové představě jsme žili.
Oba jsme k umění přičichli už dávno před Japonskem. Martina má za sebou studia designu na Univerzitě Jana Evangelisty v Ústí a obor keramiky na pražské UMPRUM, Ľubomír užitkové umění a keramiku na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě. Během deseti let studia byla nejen kreativní tvorba v praxi naším každodenním chlebem. Setkávali jsme se se všemi možnými uměleckými směry. Učili jsme se, jaká symbolika náleží gotice, čím se vyznačuje klasicismus, ponořili jsme se do krás romantismu, zabloudili do barev pop-artu, abstrakcí nebo se nechávali unášet scenériemi moderní architektury napříč světadíly. Malovali jsme, modelovali, tvořili, pročítali kvanta knih a spisů, s očima otevřenýma dokořán jsme zírali všude, kudy jsme procházeli. Hlavou nám proběhlo všechno. Pár let nato jsme na vlastní kůži zjistili, jak šeredně (vlastně ale krásně) jsme se celou tu dobu mýlili.
Japonsko by se dalo definovat jako dokonalé propojení tradice a moderny. Neexistuje mezi nimi hranice, fyzicky ji prostě nikde nevidíte. Jdete po ulici, spatříte moderní věžák o čtyřiceti podlažích a hned vedle něj si lebedí budova z třicátých let. Žijí si pospolu, jedna vedle druhé, přičemž z jejich záhadného spojení sálá harmonie. Vesnice, nebo město? Vždyť je to šumák. Všechno se krásně prolíná. Podobně je to i s hranicí mezi designem a uměním. Překvapivě, viďte. Na jedné straně nás to až vyděsilo, ale na té druhé si nás to získalo. Byla to láska na první pohled. V ten moment jsme věděli, že si kus Japonska přivezeme s sebou domů. Ne v materiální podobě (což ovšem také proběhlo, regionální nádobíčko v ateliéru používáme dnes a denně, lepší na širém světě nenajdete), nýbrž v té daleko silnější duševní formě. A tak přišel na svět ručně malovaný porcelán inspirovaný japonskou kaligrafií.
Nebojte, o Japonsku si ještě povíme. Máme toho v hlavě spoustu. Něco už i na papíře. To bychom ale nebyli my, kdybychom vás alespoň trochu nenapínali. A že stojí za to si počkat!
